březen 018 - narozeniny, přednáška Ládi Zibury, divadla...

Vanesa 2:51 Add Comment Edit

Ahoj,
pro jistotu dvakrát listuji diářem tam a zpět, abych se ujistila, co všechno obnášel poslední měsíc. Smíšené pocity tvořené převážně nespokojeností se rozplynuly jako pára nad hrncem a já jsem, ačkoliv si občas přijdu na dvanáct let a jindy o deset víc, sfoukla na (imaginárním) dortu sedmnáct svíček. A jak definice extrovertů říká, jsem "hovorný člověk, který čerpá energii a inspiraci z okolního světa a vyhledává společnost", takže příležitosti oslavit své narozeniny jsem se nikterak nevyhýbala.
Za normálních okolností bych něco jako nově koupený mobil nepovažovala za nic hodného zmínky v dopisu, ale tak 3 roky byl pro mě typický téměř nefunkční samsung, který v jeho posledních momentech už ani pořádně nereagoval na dotyk (což je u dotykového mobilu poměrně závažný nedostatek), takže má radost je na místě. Ale snad ještě šťastnější než já jsou mé kamarádky, kterým už konečně nekradu mobil, abych se podívala na instagram (nemají to se mnou lehké). O knížkách, které už netrpělivě vyčkávají na poličce se snad rozepíšu příště.

Dostat pár tulipánků a posnídat lívance se svou nejbližší kamarádkou už beru jako narozeninovou tradici.

Ubytování Francouzů jsem už shrnula, stačí otevřít tenhle dopis.

"...Kdesi pod šedí každého zamračeného dne se totiž vždycky skrývá drobný paprsek naděje, který může zalít naší mysl čistým nadšením. Když se mu člověk postaví přímo do cesty, je to stejné, jako by se na okamžik zadíval do slunce. Ještě dlouho poté, co odvrátí zrak, před sebou vidí jeho zářivý obraz. Obraz temnoty naopak zmizí v okamžiku, kdy do ní přestaneme hledět. Právě díky tomu je tak snadné porazit splín z propršeného dne něčím chvilkovým, leč ryze pozitivním."

To jsou slova vyňatá z knížky Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii od Ladislava Zibury, jehož posluchačem jsem byla na stejnojmenné přednášce. Právě tahle myšlenka skvěle vystihuje moje pocity během bouřlivého potlesku za jeho monologem. Myslím, že přesně něco takového jsem potřebovala slyšet, protože energii z toho večera čerpám ještě teď. Jestli Láďu neznáš, pomůžou sociální sítě - třeba i ty propadneš jeho humoru a chuti do života.

Čas od času přijdu domů z divadla a překypuji emocemi a touhou všem předat svou radost z toho, co jsem právě zhlédla. To pak mamka ze zdvořilosti zhruba jednu reklamní pauzu předstírá, že mě poslouchá a pak přizná, že jí stejně divadlo nic neříká. Představení Čapek zatím hodnotím jako nejlepší činohru, na kterém jsem byla. Nejde jen o strohý životopis tak významného spisovatele, ale i o jakési upozornění na nápadnou podobnost dnešní situace s tou předválečnou. Takže místo pizzy příště lístek na Čapka, jo?
O týden později jsem divadlo navštívila znovu, tentokrát kvůli Theodoru Mundstockovi. Musím přiznat, že jsem v průběhu byla naprosto zmatená a až poté, co nám profesor objasnil mnohé metafory a hlavně podrobnější dějovou linii a detaily související s knižní předlohou...až poté jsem dokázala aspoň částečně zpětně ocenit genialitu tohoto představení.

A naposledy v sezóně jsem se ocitla na maturitním plesu - poprvé ale v Lucerně a poprvé téměř v rodinném kruhu. Zpočátku jsem byla trochu zaskočená odlišností od plesů, na které jsem zvyklá - nepozdávala se mi přílišná formálnost (ačkoliv k prostředí samozřejmě úměrná). S půlnočním překvapením se už ale všechno uvolnilo a ve stejném duchu se pokračovalo na after party do Lucerna music baru.