Ahoj,
tenhle měsíc uplynul opravdu rychle, hlavně proto, že jsem pořád měla co dělat a snad ani chvíli se nestihla nudit. K listopadu letos patřil jeden prodloužený víkend, na který jsem sice původně měla skvělé plány, ty se ale nakonec přesunuly, a tak jsem si užila státní svátek jak má být. 17. listopad patří výročí Sametové revoluce a po celé republice, ale především v Praze, se konají různé akce pro připomenutí téhle události.  Festival svobody byla směsice různých koncertů skupin a sborů, proslovů, výstav, přednášek, pouličního umění...I když tam bylo opravdu hodně lidí na vánoční trhy v Dřážďanech to ani zdaleka nemá, tak se to na velké ploše Václaváku a Národní třídy rozprostřelo a davy nijak nekazily celkový dojem. Nejvíc jsem si užila koncert Klary&the pop, kterou jsem do té doby vůbec neposlouchala. Kdybych slyšela její tvorbu, asi by mě vůbec nenapadlo, že je to Češka. Při koncertu bylo vidět, jak si to užívá a že se prostě narodila pro podium. Najít ale její hudbu na internetu je docela oříšek, takže se snad i dokopu ke koupi CD.

kafe DAMU

Coffee corner bakery - už naposledy, fakt!

Při jízdě vlakem během nádherného západu Slunce se ve mně probouzí moje melancholické a romatické 'já'

divadelní představení
Život je krásnej - Na tohle představení v ústeckém činoheráku jsem jela hlavně proto, že v něm hraje úžasná lektorka, herečka a osoba Eva Vrbková a radost z veselého představení plného nadsázky mi znásobila ještě Evička, která mi dodala plno energie a optimismu jen jednou konverzací.

Don Juan - Z téhle hry v podání Divadla pod Palmovkou, kde hlavní roli ztvárnil Ondřej Veselý, jsem bohužel moc nadšená nebyla. Ale abych řekla pravdu, už je to pár týdnů, co jsem představení viděla a neumím si přesně vybavit svoje dojmy.

čtení
Sedmilhářky (Liane Moriarty) - Tuhle knížku jsem začala číst na doporučení kamarádky, sama by mě asi nezaujala, ale nakonec mě fakt bavila. Je o třech ženách, které se spřátelí díky tomu, že jejich děti chodí do stejné školy. Všechny mají své rodiny, každá je uplně jiná a každá má svá malá tajemství. Ta ale pochopitelně začnou vyplouvat na povrch a na čtenářově zvědavosti ještě přidávají krátké útržky z policejních výslechů týkající se vraždy, které doplňují každou kapitolu. Ze zdánlivě nesmyslných útržků se najednou stane promyšlený příběh.

filmy
Z Paříže do Paříže (Un sac de billes)
Na tenhle film jsme se dívali na francouzštině s českými titulky. Jedná se o osud jedné židovské rodiny za druhé světové války. Rodiče pošlou své syny do svobodné části země a snaží se je tím zachránit, ačkoliv riskují, že už se možná nikdy všichni nesetkají...
Vůbec jsem se nenudila, dokonce mi ukápla slzička (citlivka, co dodat), ale když to porovnám s dalšími filmy, tak je to docela průměr, který asi nikoho neurazí a nikoho nenadchne.

Dánská dívka (Danish girl)
Film měl velký ohlas, mnoho nominací na nejrůznější ocenění, a tak jsem byla vcelku zvědavá, jak se mi bude líbit. Asi nebude žádným překvapením, že jsem byla naprosto unešená hereckými výkony Eddieho Redmayna i Alice Vikander. Sám příběh podle skutečné události je hodně zajímavý, rozhodně stojí za zhlédnutí.

Má mě rád, nemá mě rád

A když po tak silném příběhu jako je Dánská dívka budete mít potřebu zhlédnout něco odlehčeného, úsměvného a milého, pusťte si Flipped. Zdánlivě uplně jednoduchý příběh o dětské lásce skrývá trochu víc, rozhodně nejde o "hloupou americkou komedii".










hudba
Harry Styles - Girl crush
Grace Vanderwaal - Burned
Grace Vanderwaal - Talk good
Thirty seconds to Mars - Night of hunter
Martova - Cry me a river/Say my name
Lo Air - Day and night
Mikolas Josef - Lie to me
Gerry Rafferty - Baker street (ideální do ranního playlistu)
Florence + The Machine - Dog days are over
Toploader - Dancing in the moonlight
Mumford&Sons - The cave
Klara&the pop

z médií i od kamarádů slýchám, jak strašný pro ně byl rok 2016 a můžu naštěstí tvrdit, že to tak v mém případě nebylo. Naopak, když se poohlédnu po uplynulém roce, cítím se vděčná a šťastná za to všechno, co se stalo. 



     Je tady pár věcí, které jsem se za těch 12 měsíců naučila...

• Že nejkrásnější zážitky jsou ty události, od kterých nic moc neočekáváte. Vysoká očekávání jsou jen předzvěstí zklamání.
• Že fotografie/video je skvělá připomínka, ale důležitější je ten pravý moment, protože ten se nedá přehrát znovu.
• Že konce jsou to, co dělá život dynamickým, neopakovatelným, to, proč si ho víc vážíme. "Bohové nám závidí smrtelnost, protože vše je krásné díky pomíjivosti"
• Že všechno, o co v životě doopravdy jde jsou pocity, zážitky a zkušenosti (to jsem si napsala 1.1.2016 do diáře a pořád si za tím stojím)
• Že někdy pár milých a upřímných vět dokáže divy a sebevědomí je základ
• Že podle vzhledu se prostě nesoudí. To, co se nám opakuje už od malička jsem se konečně naučila letos...ale je tady dost lidí, kteří to ještě pořád nechápou.
• Že to není ani tolik o místě, kde se právě nacházíte, ale o lidech, se kterými čas trávíte.
• Že toho času je méně než možností, které se nás naskýtají a proto jednoduše není čas ztrácet čas.

Nejkrásnější ráno v Caorle, východ Slunce a snídaně v milovaný retro kavárně

Francie, Mont Saint Michele - samostatný článek TADY

Ambrozka..co dodat! Píšu o ní hodně třeba TADY

•  Ale zároveň miluju čas strávený s těmi, se kterými se už nějakou tu dobu znám a se kterými se vídám téměř denně

Fast food squad!

Nekonečné kafíčkování s Kájou je jedna z těch neobyčejně obyčejných věcí, bez kterých bych se neobešla

• Během letoška jsem navštívila několik koncertů a tady fotka těch nejlepších, které mě naprosto nadchly a při kterých jsem měla ten skvělý pocit, že TEĎ žiju.

zdroj: fullmoonzine.cz Tom Odell, 26.11. - samostatný článek TADY

zdroj:ireport Thom Artway, 2.12. - samostatný článek TADY

   Loni jsem se vykašlala na všechna předsevzetí...prostě nebyla nálada, ale i tak jsem si během února poznamenala, že bych se chtěla naučit na ukulele, psát vlastní blog a koupit si foťák...Blog jsem si založila 8.6., foťák dostala v srpnu a uke "přinesl Ježíšek"...Pořád je tady ale spousta toho, co jsem si splnit nestihla a proto mě s otevřenou náručí vítá rok 2017

  Přeju vám všem, ať můžete dělat co vás baví, posouvat se v tom co vám jde, plnit si svoje sny a obklopovat se těmi nejlepšími lidmi. A prosím-ničeho nelitujte! 

Ahoj,
přišel pátek a já opět seděla ve vlaku směr Praha, tentokrát s mamkou, protože jsme měly namířeno na křest debutového alba jednoho z mých nejoblíbenějších zpěváků. Křest ale probíhal až večer, takže jsme si odpoledne vyplnily procházkou po kouzelné vánočně vyzdobené Praze. 
Rok od roku mi přijde těžší, naladit se na tu vánoční náladu a už jen matně si vzpomínám na to úžasné těšení se na onoho 24. prosince. Možná je to škoda, ale asi to tak prostě bývá - nemůžu zase věřit na Ježíška, prosím?😅 Ale to odbíhám od tématu.

zdroj: ireport

   S přibývajícími minutami se klub Jazz Dock plnil lidmi a já mamku konečně přesvědčila, že to nebude ona, která bude trochu mimo průměrný věk posluchačů. Ledové mojito (nealko, samozřejmě :D) jsem rychle vyměnila za teplý mátový čaj (no jo, prostě Vanesa 😁) a nechala se unést hlasem Thoma a melodiemi, které dobře znám. 
   Během písniček téměř nikdo nemluvil, protože Thomova hudba je převážně o textech a proto je tak jedinečná. Celé album bych mohla považovat za srdcovku, ale moje nejoblíbenější skladba je You might be in heaven, kterou složil František Valena. Právě text ve spojení s hlasem Thoma nezřídka kdy vrhkne slzy do očí. Thomovi byl také během večera předám Zvon Václava Havla, který měl za úkol poputovat dál - Thom měl jasno a okamžitě zvon předal Tomáši Klusovi, který byl také kmotrem desky Hedgehog.      Celá akce byla taková milá a přátelská, hlavně díky všem členům skupiny + Tomášovi. Nebyl žádný problém se s kýmkoliv vyfotit, ani popovídat. Nemůžu moc porovnávat, ale myslím, že k Thomovu stylu spíš sedí méně strojená a formální prostředí-festivaly, ulice (často hrává u Lennonovy zdi)... Křtu to bylo ale asi odpovídající.



Emma má bazar
    O bazaru Emmy Smetany jsem se dozvěděla někdy v létě a moc mě to zaujalo, ale jak už to tak bývá, tuhle událost jsem po nějaké době úplně vypustila z hlavy. Až dva dny před ní se mi připomněla na facebooku a já zjistila, že se koná v dobu, kdy v Praze zrovna budu - takže jsem se nemusela dlouho rozmýšlet! 
   Pro ty, kteří netuší oč jde - Jedná o dobročinnou akci na které "známé tváře" prodávají různé své věci a výtěžek jde tedy na charitu. Potkala jsem se tam znovu s Thomem i Tomášem, nakoupila pár dárečků pod stromeček a hlavně si užívala tu příjemnou atmosféru, ve které se akce nesla. Bohužel nás ale docela tlačil čas- vlak nepočká! 

Celý víkend byl naprosto skvělý a já (zase se opakuju) jsem hrozně vděčná za takové dny a za lidi, kterými se můžu obklopovat💗.

Ahoj,
teď, když tohle píšu, sedím v jedné z mnoha pražských poboček Costa coffee a čekám na kamarádku...A tak nějak mi dochází, že i když se snažíme mít všechno sebevíc naplánované, realita si nakonec najde svou vlastní cestu.
    Ještě včera jsem si byla jistá, že v tuhle chvíli budu se svou kamarádkou A., ale ta se teď ve skutečnosti nachází v nemocničním pokoji.Ještě před půl hodinkou jsem si myslela, že v tuto chvíli budu sedět ve své "vysněné" Kavárně co hledá jméno...
     Ale teď sedím tady. Jde vlastně o banalitu,  ale jsem ráda, že si ta realita/osud/... vždy najde způsob, jak nás překvapit, jak nás ujistit o tom, že se vše nebude odehrávat podle nás. Jak zatraceně nudný by vlastně život byl, kdyby se vše dělo přesně podle našich snů a plánů?! I přesto ale doufám, že aspoň jeden bod z dnešního dne zůstane stabilní- koncert Toma Odella. Upřímně se teď cítím zcela spokojeně sama v kavárně, ve velkém svetru s perníkovym lattečkem...Pořád mi nedochází, že ten kluk, který mi ve vlaku zpíval ve sluchátkách bude za několik hodin stát přímo přede mnou.

    Když píšu tyhle řádky, tak už jedu vlakem domů. Po celém víkendu pociťuju neskutečnou vděčnost za lidi, které kolem sebe mám, za možnosti, které se mi naskýtají. Z koncertu jsem pořád přeplněná dojmy a myslím, že energii z toho budu čerpat ještě nějaký ten pátek - takové by koncerty měly být.

zdroj: musicserver

    Od Toma jsem očekávala hodně, ale on nabídl ještě o sto procent víc. Nevím jaké asi dojmy měli lidé třeba ve dvacáté řadě, ale já ve druhé/třetí byla nadmíru spokojená. Mělo to atmosféru, emoce, energii, duši. A že máš pošlapaný boty a bolavý uši od jekotu? Promiň, ale takové už koncerty bývají. Střídaly se doby, kdy dav zpíval s Tomem a byla tam cítit ta síla známých písní a sborový "zpěv" fanoušků, ale hned na to přicházely úseky, kdy se arénou ozýval jen jeho hlas a snad každý jediný člověk měl pocit, že jsou slova zpívaná pouze jemu.

zdroj:musicserver

 
     Ale abych nebásnila jenom o Tomovi - nesmím zapomenout na skvělou kanadskou skupinu Jane's party, o které jsem sice nikdy dřív neslyšela, ale mile mě překvapila.  Jejich styl mi připadal jako 70% Arctic Monkeys, 20% Beatles + něco jedinečného jako bonus. Předskokani zpravidla bývají to, co se musí nějak přetrpět, ale tihle kluci byli výjimkou.  Po skončení koncertu jsme se navíc se všema vyfotily a s dvěma z nich si popovídaly o jejich tour nebo o tom, kam by se v Praze měli podívat a byla to moc fajn.
  Pro mě to byl úžasný zážitek ( ocitnout se metr od Toma Odella? V tu chvíli milujete svůj život ještě více než jindy! :D), takže žádná objektivní kritika pěveckého výkonu nebo organizace se ode mě ani nedá očekávat... Z koncertu jsem jela k tetě (a překonala svůj strach z jízdy taxíkem :D) a u ní přespala.


Druhý den jsme s kamarádkou objely pár nákupáků s úmyslem sehnat dárky pod stromeček, nicméně většinou času jsme strávily kecáním s KFC v ruce puse. No a ke konci dne jsem se setkala s mou oblíbenou blogerkou Aničkou z Be at peace not in pieces...Zašly jsme do kozelně útulné a lehce hipsterské kavárny Kafe v lese a povídaly si o všem možném. Snad se ještě někdy sejdeme, protože myslím, že si máme co říct a jsem za to hrozně ráda.

  Ještě teď ve vlaku mi ve sluchítkách zní Tom Odell a já pociťuju kapku nostalgie. S čistým svědomím můžu říct, že jsem si to všechno užila jak nejvíc jsem mohla a jsem neuvěřitelně vděčná za takové dny. Dny, které mě donutí přestat přemýšlet nad vší negativitou a veškerými malichernostmi, na které máme tendenci si stěžovat... pokusit se žít okamžikem.
Posílám i tobě trochu toho štěstí a upřímné radosti!

   Občas přemýšlím, jestli to existuje.
To něco neurčitého, za čím se všichni honíme, to něco, pro co žijeme. Ta neskutečně subjektivní hodnota, která je vlastně ve výsledku pro všechny totožná.
Láska? Kouzlo?
  Co se mi líbí? Co mám ráda? Nebo spíš: Co se MI líbí, co mám JÁ ráda? Co když si jen namlouvám, že se mi něco/někdo líbí, že se ztotožňuji s nějakou myšlenkou, názorem, ale ve skutečnosti se jenom nechávám někým ovlivňovat, napodobuju a přivlastňuju si vkus...
Jsem ovlivnitelná?
A musí být tohle slovo vnímáno negativně?
Co když se s radostí nechávám ovlivňovat? Co když jsem za to ráda? Jsem otevřená a přijímám okolí.
Jsem stvořená pro to, abych byla tvořena. Chápeš? Já nepotřebuju najít samu sebe, já potřebuju VYTVOŘIT samu sebe. Pouštět k sobě lidi a brát si to, co potřebuji, nabízet to, co nabídnout mohu. 

Život je taková směnárna, ne? Jen má občas trochu nevýhodný kurz.
Potřebuji hodně číst, hodně vidět, hodně slyšet, hodně zkusit, hodně zažít, hodně prožít, hodně brečet, víc se smát. Naplnit život skvělou hudbou, inspirativními lidmi, dobrým jídlem, tím, co mě baví, naplnit ho i tím, co mě sere, jenom abych zjistila, že mě to sere a tím, co miluju, abych zjistila, že jsem nic nezjistila. Naplnit život až po okraj každodenními radostmi a strastmi, ale hlavně ho NAPLNIT.
Nechci sklenici z poloviny plnou ani z poloviny prázdnou, chci jí mít nalitou až po samotný okraj a pak jí vypít.
A milovat ten pocit. 
Pocit svobody, vášně, zklamání, sílu moci, sílu bezmoci, procházet skrze lesy a města, oddávat se hudbě a tichu, milovat samotu a dav, milovat SEBE.
Láska
to kouzlo
Vím, že existuje, ale stejně se na to nepřestanu ptát.

odpoledne 10. října se od naší školy rozjel autobus směrem do Francie. Cesta byla plná jídla, poslouchání písniček a pokusů o spánek (no znáš to), ale ranní zastávka pro kafe rychle ten mizerný spánek napravila a my se už dopoledne procházeli městečkem Rouen, což byla taková naše mezizastávka k cíli. Namířeno jsme měli do Nantes, kde jsme byli na týden ubytovaní u našich "korespondentů", neboli Francouzů zhruba našeho věku (a jejich rodin samozřejmě). A protože se jedná o výměnný pobyt, tak na jaře zase ubytuji někoho u mě.


Program  
   Jak už jsem zmiňovala, cestou jsme se zastavili v Rouen, které se mi ve výsledku líbilo mnohem více než Nantes. Jsem moc ráda, že oproti loňské cestě do Anglie jsme tady dostávali na školní poměry docela často rozchody, většinou minimálně hodinové, takže jsme si aspoň malý kousek města mohli projít sami (a nebo jít nakupovat). Já s kamarádkami zvolila procházku, a tak jsme se couraly úzkými uličkami, fotily krásné hrázděné domky, nakukovaly do roztomilých obchůdků a mě to tam prostě pořád něčím připomínalo Anglii. Zvlášť jeden nádherný obchod vám musím ukázat, jmenoval se Karma a já naprosto nechápu, proč jsem si v něm něco nekoupila...

Další dny jsme strávili v Nantes, ale od šestého největšího města Francie jsem asi očekávala víc. Francouzi říkali, že ve městě a okolí toho není moc pro teenagery a kvůli tomu nebyl ani náš program nějak nabitý (pro nás) zajímavými místy. Je ale možné, že Nantes podceňuji :) Asi nejlepším bodem na programu byl pro mě zámek Mont Saint Michel, který vypadal, jako kdyby Disney zámku z oka vypadl :D Bylo to tam opravdu kouzelné <3

Porovnání aneb Najdi deset rozdílů      
Byla jsem ve Francii jen krátce, takže nemůžu tak úplně posuzovat, ale i za těch pár dní jsem si všimla několika rozdílů mezi Čechy a Francouzi...
   Francii jsem měla spojenou s takovým tím úžasným zdravým jídlem a pestrou kuchyní, ale když jsme dostávali balíčky jídla na celý den, tak se tam jenom občas někomu mihla mandarinka, zbytek tvořily oplatky, ze kterých přímo svítila chemie a tuny bílého pečiva, vek a toustů. Rodina, u které jsem bydlela já se docela snažila aspoň ty večeře dělat trochu pestré a většinou se na talíři objevila i zelenina, ale většině Čechů se po tomto týdnu už stýskalo po "zdravém" jídle. Francouzi také hodně jedí slané máslo, což někomu chutná a někomu vůbec. Jeden z rozdílů bylo také stolování...Zatímco my všechny drobky necháváme spadnout na talíř, tak tam je potom z talíře vysypali všechny na ubrus a na čistý talíř nandali další část večeře... jo, valila jsem oči
   
Aby toho nezdravého životního stylu nebylo málo, musím zmínit ještě kouření. To, že dva lidé ze tří ve věku 14-18 let kouří, pro nás bylo dost velký překvapení. Navíc, když se třeba student baví před školou s učitelkou a u toho si zapálí... Pro ně zase bylo překvapení, že u nás to takhle nefunguje. Upřímně se divím, že většina Francouzů byla štíhlá. Celkově mi přišlo, že o svůj vzhled hodně pečují, všichni chodili upravení, holky s fakt krásným makeupem a hezky oblečené.
   Ale asi dva rozdíly, které jsme tam my pocítili nejvíc, byla mizerná organizace a neznalost angličtiny. Zatím co my, Češi, se učíme Aj většinou od 6 let, u nich se učí druhý jazyk až v 11, takže lidé našeho věku se tam dokážou domluvit anglicky spíš výjimečně. Organizace byla naprosto šílená, šlo více o neorganizaci a chaos a i když nám učitelky vysvětlovaly, že chaos nastal výjimečně, tak ostatní nás přesvědčovali o tom, že neorganizace je Francii uplně běžná.

    Mezi mé další (ne)podstatné dojmy z Francie patří třeba to, že Paul je tam na každém rohu (teď myslím tu pekárnu/cukrárnu, ne nějakého chlapa :D) a i když jsem si tam v Česku nikdy nic nekoupila, v Rouen jsem to stihla hned třikrát za den :D . 
"Má rodina" neboli rodina, u které jsem ten týden bydlela, byla moc milá, ale můj "korespondent" hodně nekomunikativní a nespolečenský, takže některé aktivity byly dost těžké naplánovat a konverzace často stála (a nebo vůbec nezačala). Když jsme se ale sešli všichni (tím myslím nás Čechy a všechny naše francouzské korespondenty), byla to sranda. Povídat si (nebo spíš dorozumívat se) bylo fajn. Nejlepší část dne byla vždy jízda busem, kde jsme se fakt nasmáli, ale to se nedá vůbec popisovat a vyprávět :D.
    Původně jsem měla v plánu, si každý den napsat pár poznámek, dojmů, část článku nebo něco takového, ale pak mi došlo, v jak velkém afektu bych psala a že by došlo k hodně unáhleným závěrům. Nemůžu říct, že by šlo o něco naprosto úžasného a perfektního, ale rozhodně jsem ráda, že jsem jela, protože sečteno podtrženo jsem si to užila a i ty špatné zkušenosti jsou zkušenosti...