Ahoj,
pro jistotu dvakrát listuji diářem tam a zpět, abych se ujistila, co všechno obnášel poslední měsíc. Smíšené pocity tvořené převážně nespokojeností se rozplynuly jako pára nad hrncem a já jsem, ačkoliv si občas přijdu na dvanáct let a jindy o deset víc, sfoukla na (imaginárním) dortu sedmnáct svíček. A jak definice extrovertů říká, jsem "hovorný člověk, který čerpá energii a inspiraci z okolního světa a vyhledává společnost", takže příležitosti oslavit své narozeniny jsem se nikterak nevyhýbala.
Za normálních okolností bych něco jako nově koupený mobil nepovažovala za nic hodného zmínky v dopisu, ale tak 3 roky byl pro mě typický téměř nefunkční samsung, který v jeho posledních momentech už ani pořádně nereagoval na dotyk (což je u dotykového mobilu poměrně závažný nedostatek), takže má radost je na místě. Ale snad ještě šťastnější než já jsou mé kamarádky, kterým už konečně nekradu mobil, abych se podívala na instagram (nemají to se mnou lehké). O knížkách, které už netrpělivě vyčkávají na poličce se snad rozepíšu příště.



Ubytování Francouzů jsem už shrnula, stačí otevřít  tenhle dopis.





střípky bez kontextu:

Ahoj,
možná si ještě vzpomínáš na můj dopis o tom, jak jsem minulý říjen pobyla týden v Nantes. A jelikož se jednalo o výměnný pobyt, tak jsem se letos já ocitla v pozici hostitelské rodiny. Vybrala jsem si holčinu, kterou jsem si pamatovala z Francie, a tak jsem se ušetřila typickému stresu a strachu z toho, kdo se mnou bude týden sdílet domov.

„A to jako umíš francouzsky?"
Už třetím (nebo čtvrtým?!) rokem se učím francouzštinu, bohužel nemáme moc štěstí na vyučující, takže úroveň mých/našich schopností rozhodně není tam, kde by se očekávalo. O Francouzích je známo, že ani u mladých není pravidlem znalost angličtiny - s tím jsem naštěstí už počítala. Má korespondentka (pořád si na tohle slovo nemůžu zvyknout) se ale anglicky dokázala dorozumět bez větších problémů, a tak jsme francouzštinu upozadily. I tak jsem se ale přiučila několik novým frázím a snažila jsem se příležitosti využívat. Ovšem jestli někdy budu schopná pochopit rozhovor mezi Francouzi, budu na sebe opravdu pyšná, protože tomu (ne)rozumím asi stejně tak jako fyzice :D

„Co tady dělali?"
Francouzi se tady moc neohřáli (nebo spíš neomrzli), 17. března přijeli a 22. se zase vydali na cestu zpět. Den příjezdu a také následující den strávili s námi, dle programu rodin a další 4 dny na výletech (Terezín, sklárna v Novém Boru, IQ landia, Praha a samozřejmě centrum Děčína).
My byli ze školy uvolnění na jeden den, a tak jsme se přidali na cestu do Prahy. Já sama naše hlavní město miluju, a tak jsem doufala, že nadchne i ostatní. Počasí nám bohužel nepřálo, málem jsme se proměnili v rampouchy a ani z typického turistického programu jsme nebyli zrovna u vytržení, ale co se dá dělat.
Společného času nebylo mnoho, protože programy byly docela vyčerpávající a většina Francouzů byla zvyklá chodit spát brzy. S mojí korespondentkou jsme trávily večery povídáním, koukáním na Riverdale nebo hraním deskových a karetních her (Prší se u Francouzů těšilo velké oblibě :D ).
Třešničkou na dortu pro mě byla společná večeře poslední den. Když jsme se u stolu bavili anglicky, francouzsky i rukama a nohama o zábavu nebylo nouze. V tu chvíli jsem si vůbec nechtěla připustit, že druhý den všichni odjedou.

pocity a postřehy
Hodně česko-francouzských dvojic si nesedlo, ale to naštěstí nebyl můj případ. Z pohledu hostitelské rodiny musím říct, že věnovat téměř veškerý svůj volný čas někomu jinému, obětovat svoje soukromí, přizpůsobit se harmonogramu a omezit svojí rutinu je náročnější než se zdá. Na druhou stranu jsem ale byla moc ráda za vytržení ze stereotypu a mrzelo mě, že tady pobyli tak krátce. Člověk se sotva "otrká" (začne mluvit francouzsky více než 5 vět za hodinu), zjistí s kým si rozumí a už se zase loučí.
Všichni, se kterými jsem se bavila, byli z Česka nadšení a říkali, že jsou tu všichni milí, čeština zní moc hezky a melodicky a máme dobré jídlo (domů se vezlo několik Fidorek). Co se týče jídla, většina je zvyklá jíst mnohem méně a pomaleji než my (a tak jsem si přišla ještě víc jako Otesánek :D ). Nedalo mi to a musela jsem se zeptat, jak je to s těmi šneky a žabími stehýnky :D A opravdu, prý se to jí úplně běžně - tak jsem zvědavá, ochutnal/a bys?

Kam se hrabe podzim! Právě tohle období, kdy už je zima příliš dlouhá, na mě působí nejhůř. Myslím, že to bylo zhruba před rokem, kdy jsem se svěřovala papíru ostošest a v jednom kuse přemýšlela o změně školy. Nevím, jestli je to náhoda, jestli jsem si to vsugerovala nebo jestli má opravdu roční období tak předvídatelný vliv. O to zářivější mi pak ale přijde každý sluneční paprsek, obloha bez obláčku a zrůžovělé nebe při cestě do školy. 

Za uplynulé dva měsíce se toho rozhodně neudálo málo a já toho zase vypsala mnoho, ale ne na blog - teď je čas to napravit. 

Začátek roku se zpravidla nese ve znamení maturitních plesů. A tak jsme se ohákly a užily si skvělý večer - hned třikrát.
Tiše závidím všem fotogenickým šťastlivcům.

název: Hygge - Cesta ke štěstí
autor: Marie Tourell Soderberg
počet stran: 224


První otázka, která vytanula na mysli všem nezasvěceným do tohoto dánského trendu, je nejspíš: "Co je to hygge?" Oficiální popis knížky by vám odpověděl, že je to "Pocit, který známe instinktivně všichni. Dostaví se, když se uvelebíte na svém oblíbeném místě s napínavou knihou nebo když posedíte u výborného jídla s dobrými přáteli." A hned na to se objeví otázka: "Jak to vlastně správně přečíst?" Po podrobném vysvětlení v knížce si přijdu jako rozená Dánka. "y" se přečte jako "ü" v němčině, "e" na konci se nečte a "g" se vysloví jako samostatná hláska "k" - konec rychlokurzu dánštiny. Na knížku jsem se opravdu hodně těšila, ale v průběhu čtení a s malým odstupem musím uznat, že nenaplnila má očekávání. 
- Rozhodně grafické zpracování. Jak obal, který upoutal mou pozornost, tak fotografie prokládající  text. Právě fotografie utváří celkový dojem, dodávají knížce tu správnou atmosféru a zaslouží si své čestné postavení mezi největšími plusy knížky.
- Vsadila bych se, že vydání několika publikací na téma "Hygge", které se těší obrovskému zájmu, bude mít vliv na návštěvnost Dánska. O tom, jak je hygge typicky dánský pojem, zažitý už z dob Vikingů, se dočítáme v několika kapitolách a čtenář tím získává dojem, že Dánsko je takový malý ráj. Kde je pravda, to nevím, ale do Kodaně se moc chci podívat tak jako tak. A v čem že spatřuju to plus? Nehledě na to, že se ve mně probudila Vanesa plánovačka neuskutečnitelných cest, líbí se mi, jak je autorka hrdá na svou vlast. Kdo z nás Čechů to o sobě může prohlásit?
-  Našla jsem název pro něco, co jsem nedokázala vysvětlit jedním slovem - právě proto, že český ekvivalent neexistuje.
- Uspořádání textu




-  Opakování slova "hygge" nebo jeho odvozenin v každé větě. Ano, vžila jsem si ten pojem, ale taky mi už po pár stránkách začínal pěkně lézt na nervy. To neznají nevyjádřený podmět?
-  A protože slovní zásoba přeci jen není nevyčerpatelná, do očí mi bilo příliš časté používání slov  "pohoda, pospolitost, autentičnost, svíčky". Já vím, možná maličkost, ale kdo to četl, třeba se mnou souhlasí.
- Knížka mi neříká v podstatě nic nového. V otázce "O tomhle pocitu se dá napsat celá knížka??" jsou oprávněné pochyby. Kdyby se počet stran třeba o třetinu zredukoval, myslím, že by to jen prospělo
-  Mam pocit, že se knížka příliš zaměřuje na vnější vlivy navozující hygge
- Některé pasáže mi přijdou upřímně přitažené za vlasy, například rozhovor se slečnou, která věnuje mnoho času tomu, že se snaží "ve svém bytě vytvořit hygge pro své přátele" (str 55). Přijde to jen mně tak příšerně strojené? A také jsem přemýšlela nad tím, jestli stručným pojmenování trochu neztratí ten pocit kouzlo, jestli nezevšední. Už to nebude "nepopsatelně harmonický, bezstarostný a trochu euforický pocit naprostého štěstí", ale "hygge" a nazdar bazar.

A na konec taková moje úvaha - ne přímo výtka, ale spíš kritický názor: Když se cítím hyggelig, cítím se nesmírně šťastná teď a tady, zamilovaná do toho momentu. Asi tak, jak jsem popisovala své pocity v posledním dopisu (tady) Harmonie, prožitek, bezstarostnost. Chápu ho jako uplně nový level radosti a nepotřebuji k němu nutně perfektní dům na okraji lesa, snídat nejčerstvější žemle a mít svíčky pomalu i na záchodě. Už samotný podtitul knížky je dost nadnesený: Cesta ke štěstí. Jako by si autorka myslela, že s její příručkou (a hromadou svíček!!!) budou všechny bytosti šťastné. Ano, návod jak se mít fajn, jak relaxovat, ale ne na to, jak se se cítit hyggelig. Na to dle mého návod neexistuje.


Hygge - Cesta ke štěstí je ze všech publikací zabývající se tímhle dánským trendem ta čtenáři nejlépe hodnocená (podle databazeknih.cz ), ale podle mě je cena (250-300Kč) přemrštěná. Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, jinak by ve mě pořád hlodal ten pocit, že mně by se určitě líbila, jelikož se mi zpočátku zdála jako mně šitá na míru. Koho tedy hodně láká, ať si jí přečte a udělá si svůj názor, kdo má značné pochyby, toho nemám ke koupi čím přesvědčovat.

Vždycky se snažím momenty jako jsou tyhle uchovat v paměti v živých barvách, okopírovat a založit do pomyslného archivu. Nejraději bych je zakonzervovala - všechny ty pocity, náladu, atmosféru. Zavřela a nechala jako univerzální lék na horší časy. 

Sedím v autě jedoucím po monotónně šedé dálnici z Berlína. Nemám žádný konkrétní důvod se radovat, ale přesto je tomu tak. 

Cítím se tak intenzivně šťastná, že mám nutkání nekontrolovatelně tančit, skákat, zpívat z plných plic a tváře už mě trochu bolí z křečovitého usměvu. Oči se mi lesknou, vítr proudící pootevřeným oknem mi čechrá vlasy, slunce mě co chvíli přiměje mhouřit oči. 

Všichni ostatní v autě jako by se mnou vůbec nesdíleli těch pár metrů čtverečních. Soustředěnost za volantem, únava ve tváři, vrásky symbolizující starosti. 

Ze sluchátek mi znějí hlasy Milky Chance, Alt J, The kooks a Beatles, jsem jako paralyzovaná neodůvodnitelnou radostí. 

Opilá životem. 
Ve vlastní bublině, v naprosté euforii, poblouzněná. 

Všem přeju, aby tenhle pocit zažili.