září+říjen 017 - Drážďany, festival, divadla, filmy...

Ahoj,
poslední sluneční paprsky babího léta se skryly za dešťové mraky a má oblíbená část roku už se zase chýlí ke konci. S typickým sychravým počasím takových dnů se k nám většinou vkrade i chmurná nálada. Stejně jako každý rok se jí snažim vyvarovat - moc nepodléhat školnímu stresu, udržet si nadhled a každou volnou chvíli si něčím zpestřit.

Když mám teď psát o září, přijde mi, jako bych psala minimálně 3 měsíce zpětně... 
Cyklisťák. Já jako naprostý nemehlo člověk, který ke sportům nikdy moc netíhl, jsem se na týdenní sportovní kurz vyloženě netěšila, ale nakonec to (snad stejně jako všechno, z čeho mám předem strach) nebylo vůbec tak hrozné. Sice nám moc nepřálo počasí (vlastně jsem asi nikdy v životě víc nezmokla), ale měla jsem pocit, že jsem zase trošku překonala svoje limity. U Máchova jezera jsem se ještě víc zamilovala do západů slunce a samozřejmě se ten týden neobešel bez opravdu veselých momentů.
Stokrát můžu tvrdit, že spontánní akce, od kterých vlastně nemáme žádná očekávání, udělají největší radost...A stokrát se mi to zase potvrdí. Přesně takové pocity jsem totiž měla z ústeckého festivalu Barevná planeta, kam jsem se vlastně dostala náhodou. Jedná se o tradičně pořádaný festival, který podporuje cizince žijící u nás v jejich začlenění do společnosti a zároveň se snaží i nás obeznámit s jejich kulturou a bořit předsudky a stereotypy. Ve stáncích, které vždy reprezentovaly určitou zemi, jste si mohli koupit jídla, nápoje nebo předměty typické pro daný stát. A na music stage se střídali nejrůznější hudebníci - od alternativní hudby, přes africké rytmy až k electroswingu. Nejvíc se mi líbila ta jedinečná atmosféra...skvěle jsem se bavila jak já, tak moje mamka i devítiletá sestra- a to se běžně fakt nestává.

Na dalších dvou filmech, které chci zmínit, jsem byla v kině: 8 hlav šílenství pojednává o ruské básnířce s pohnutým osudem, která si prošla opravdu ledasčím. Musím přiznat, že o Anně Barkovové jsem předtím nic nevěděla a byla jsem občas ztracená v souvislostech, protože děj nejde chronologicky. Během sledování jsem se pořád nedokázala rozhodnout, jestli se mi film líbí nebo ne, ale chvílemi jsem byla přímo fascinovaná způsobem, jakým je snímek natočený. Na csfd můžete najít naprosto rozdílné recenze a já se nepřikláním ani k jedné straně. Náš profesor češtiny poukázal na to, že ve filmu mnohé detaily perfektně zapadají, ale ten, kdo o jejím životě nebo té době moc neví, je nedokáže docenit. Nejspíš na film kouknu někdy znovu a třeba si pak dokážu poskládat trochu ucelenější názor.


A poslední je Sněhulák. Miluju filmy ze severského prostředí, zvláště pak thrillery nebo kriminálky, protože chladné počasí podtrhuje atmosféru těchto žánrů. Udělala jsem chybu, že jsem si předem přečetla (negativní) recenze, takže jsem si potom nedostatků všímala mnohem víc. Několik "detailů" nebylo vůbec vysvětleno, takže jsem i po skončení měla pocit, jako bych dostala puzzle pouze s polovinou dílků. Na druhou stranu ale musím uznat, že jako celek byl film hodně napínavý, záběry na krajinu naprosto skvělý, stejně tak hudba a ani chvíli jsem se nenudila. Možná si přečtu knižní předlohu od Jo Nesba, protože věřím, že v tomhle případě je kniha lepší než filmové zpracování.



A navštívila jsem i divadelní představení, dvě naprosto rozdílné hry.

Spalovač mrtvol od L. Fukse v podání Divadla Petra Bezruče. Knihu jsem nečetla a film nikdy neviděla, takže jsem kromě stručného děje nevěděla, co očekávat. Příběh je o tom, jak snadno je (i velmi zásadový) člověk ovlivnitelný, jak stačí pár dobře zvolených vět k naprostému zmanipulování druhého. Ke konci jsem měla až husinu, bylo mi hodně úzko a nad tím, co jsem viděla, jsem měla nutkání ještě dlouho přemýšlet. Jestli budete mít někdo možnost vodět tohle provedení Spalovače mrtvol (v hlavní roli Norbert Lichý) , tak určitě doporučuju. Nemluvím ale o filmu, ten jsem pořád neviděla.


A druhou hrou byl NONsenS Noci Svätojánskej. Kdo ví, o čem zhruba je Sen noci svatojánské od Shakespeara, ví, o čem bylo tohle
představení v podání Túlavého divadla. Atmosféra byla taková komorní, protože hlediště bylo posunuto do jeviště, takže 
samotné jeviště bylo mnohem menší. Byla jsem vůči tomu docela skeptická, protože dobrá komedie je tvrdý oříšek, ale nakonec
jsem se opravdu hodně nasmála. Do toho magického světa původní Noci svatojánské se vmísil svět současný a obě dějové linie 
se vzájemně doplňovaly. Obdivuju práci režiséra, protože by stačilo málo a ze skvělého představení by mohla vzniknout 
slátanina.

A zbývá mi už jenom vybrat to, co mi nejčastěji hrálo ve sluchátkách (kliknutí na název tě hodí na yt):
The night we met- Lord Huron
The girl - City and colour
Wind - Akeboshi
Big jet plane - Angus and Julia Stone
Aftergold - Big wild
Suddenly I see - KT Tunstall
Little Hollywood - Alle Farben
Idfc - Blackbear
You and I - Ingrid Michaelson
September - Earth, Wind and Fire

Tyhle 2 měsíce jsem si vlastně hrozně užila, trávila jsem hodně času s přáteli, konečně jsem se zase
začala učit hrát na ukulele a pořád je tady poměrně dost věcí, na které se těším, ale o tom zase někdy
příště. Původně jsem se ještě chtěla rozepsat o knížkách, ale nejspíš si to nechám do jiného dopisu, 
dnes už toho bylo až až.